Povídání o Barušce

Naše fenka Baruška

Dáreček aneb jak to tehdy bylo.

Na Štěpána léta páně 2012 uskutečnila skupina osadníků malé vísky operaci "Dáreček". Mohlo by se zdát - jednoduchá věc. Cílem totiž nebylo nic snazšího než nabrat směr do města dostihů a perníku a přivézt do rodné vísky dáreček (ach ano, dáreček, kolikrát jsem si během toho roku, co s námi žije povzdechla nad rozkousanou krabicí či počůraným gaučem "Achjo, ty jsi mi pěkný dáreček.."). Úkol zněl tedy jasně, avšak sněhové počasí a nevalná navigace ze strany kopilotů splnění mise podstatně ztěžovalo. Avšak slovy naivního děcka, kdy jindy by se měly dít zázraky, když ne o Vánocích? A tak po pár hodinách cesty, formálních podpisech, slzavého loučení a naopak našeho radostného vítání jsme si vezli domů malou příšerku, Barušku.

Barča, Bařena, Barbucha, Baruška, Barunka, Barouš - prostě naše malá sušenka. Má ráda lumpárny, žížaly a běhání kolem čehokoli. Nemá ráda, když ostatní jí a ona ne, jakýkoli kartonový papír a cokoli bezprizorně se válejícího - to pak považuje jako výzvu k roztrhání, rozškrábání, rozkousání či k jiné likvidaci na ni tupě civícího předmětu.

Když se teď po roce a půl ohlédneme nazpátek, musím konstatovat, že netrvalo dlouho a Barča si v Plzni dokázala vydobýt respekt okolí. Sousední psíci jí doteď říkají pane a raději sklopí oči, když jde kolem. Ti bližší, jako je kupříkladu sousedovic Beník, ji smí oslovovat "kápo" nebo "kmotře" a občas na výraz důvěry a přátelství ji smí očuchat pozadí. Nastolila stabilitu, kterou dlouho sužované okolí potřebovalo. Kočičí gang se stáhl do jiné čtvrti, a když sem přeci jen nějaký kočičí pistolník zabloudí, rychle přejde na druhý chodník či to vezme zkratkou přes strom. Kmotr Barča je pro Slovany prostě to, co byl Batman pro Gotham City.

Tohle všechno jí však nebrání, aby byla zároveň i "domácím mazlíčkem" a potěšila nás, když přijdeme z práce domů. Příšerka, která má temperament jacka russella, měkounká a hebounká je jako králíček, vyčůraná jako Koumák, ale nápady má jako Rudla. Užije se s ní spousta legrace a lumpáren, ať už jste na malé vesnici či "velkoměstě". Ať už je to hra na lov holubů a to ne těch betonových či pouličních staváků. Mluvíme tu o chovných poštovních holoubcích, závodnících, co vyhrávají jeden pohár za druhým. Samozřejmě, proč by také Baruška chytala nějaký holubí "póvl", že? Přikrčit se za tújí, ták ano. Omrknout jestli "dědouš" zrovna nejde kolem. Nejde, výborně… a teď připravit pozor teď a už se to štěká na celou ves, holub s infarktem taktak stihne kulhavě odletět na střechu. A teď to hlavně zahrát.. "Cože? Holub? Já? Jak že jsem na něj štěkala.. Nesmysl.. To ten holub štěkal na mě! Na mě!!Věřili byste tomu?? Drzost." Když není poblíž holub, nevadí, je poblíž učebnice francouzštiny, která tak arci rozkošně vykukuje z poličky ven. Měkké rohy, podivně voňavý papír, .. Kroky?? "Ce n'était moi!! Věřte mi! Ce n'était moi…".

Co dodat na závěr? Máme za sebou spoustu rozkousaných krabic, knih, obojků, náušnic, bot, kapesníků, ponožek, křesel, dek, taky jsme absolvovali jednu výstavu, zvládli jsme výcvikový kurz, každý týden chodíme do společnosti, skoro každý víkend jezdíme k "babičce a dědovi", pouštíme jí kvalitní "trpasličí" a simpsonovské programy … A tak až se jí jednou psí inkvizitor zeptá, jak by zhodnotila svůj život, doufám, že řekne "myslím, že to bylo fajn a neměnila bych". Protože my to vidíme stejně!